Uvádíme zde úryvek z jedné knihy, která popisuje náš svět ještě před Velkou válkou.
Už jsem stár a proto jsem se rozhodl sepsati knihu pojednávající o mých cestách po světě, navštívil jsem místa která si normální člověk ani nedokáže představit a poznal národy, u kterých dodnes nechápu jak mohli přežít.
Ale abych jen neremcal dám se do toho, kdo má dnes v této hektické době poslouchat žvásty starého dědka že?
Začnu rychlým shrnutím celého světa, jak jsem jej sám poznal.
Nuže tedy.
Narodil jsem se a prožil dětství v Aberbooku, nádherném to městečku v Severním Baaru u Vnitřního moře. Měli jsme tam krásnou zátoku a s mým přítelem Carlosem jsme často vyjížděli na moře…ale už zase žvaním, pokračujeme dál. Vyrůstal jsem v Severním Baaru, tak Vám nejdřív napíši něco zlehka o něm.
Severní Baar je země širých hvozdů, zelených kopců a vysokých hor. Rozsáhlé planiny pokryté zelenou trávou se táhnou od obzoru k obzoru a hluboké hvozdy skrývají nejedno tajemství. Města jejichž vysoké hradby je chrání proti všem nepohodám a nebezpečím jsou chráněny mohutnými hrady, behemothy chránící své děti. Cesty udržované a chráněné a obchod prosperující.
Na severu se rozkládá mocna trpasličí říše, se svými štolami a komnatami hluboko v horských masívech a jediné dostupné místo kde s trpasličím národem můžete komunikovat a obchodovat je mocné město Tolstigorad, které bylo vytvořeno skloubením lidské a trpasličí architektury.
Skoro celý střed nám zabírá Poinarské Císařství, sjednocujíce všechny lidi dobré vůle pod svou bílo modrou standartou se znakem zlatého slunce. Nejmocnější lidská země jaká kdy byla na Teřře Belli. Císařská linie zde vládne už po staletí a země prosperuje.
Dále se po Severním Baaru rozléhá mnoho jiných království a baronství, některá z nich bezvýznamná a některá z nich, třeba jako Rychtlandské baronství či Království Tří prutů, jsou mocnými spojenci Císařství i přes svou malou velikost.
Ale přesuneme se dále.
Jižní Baar, země písku a ohně. Království černých lidí zahalených v tunikách a nelítostných Rakshaších sultánů. Země proslulá svou nemilosrdností ať už se to týká počasí či lidí, ale přesto neskonale krásná se svými zlatými městy a osamělými oázami.
Po západní straně Jižního Baaru se táhne obrovské pohoří jež je se svými mocnými sopkami domovem ohnivých efreetů a skrývá se v něm i Bludištní město Mazos, domovina minotauřího národa.
Většina Jižního Baaru je rozdělena na nepočítaně různých královstvíček a sultanátů, které mezi sebou neustále vedou války o tu a tamtu oázu, a tuny písku.
Je to země, kde písečné pustiny křižují desítky, ne-li stovky zlodějských band. Ale je to země silných lidí a mocných spojenců Císařství, například Sparty. Malý městský stát, který navzdory své velikosti vlastní jednu z nejsilnějších armád světa.
Na sever od Severního Baaru je Edis, zmrzlá země, domov orčích kmenů, ogrů a ledových medvědů. Už po staletí je zmítán válkou mezi jeho dvěma pány, studenými jak sama země. Titánem Daikarem a Ledovou čarodějkou Kaliadou.
Země je to nehostinná a zrádná, pod krásným sněhovým povlakem, bílím a lesknoucím se jako stříbro na slunci, číhá smrt, pomalá a studená smrt.
Ať už je to propadlo do smrtelně ledové vody či černá vánice která se přižene a dokáže Vás zasypat i se všemi cestami pryč je to nebezpečná země.
A stále stejná, bílá, krásná, děsivá.
Přesně uprostřed Edisu, přesně na severu sídlí ve své věži Kaliada, její síně jsou nádherné, ale jako všechno na tomto kontinentu ledově chladné.
Zvláštností je že věž samotná je postavena přesně na špici světa, na nejstudenějším místě země a jakmile z ní vyjdete ven, vždy jdete na jih, do tepla. To bylo při našem odchodu velice pozitivní myšlenka a my se přesuneme dále, více do tepla.
Zastavíme se na naší cestě na jednom menším ostrově přímo mezi Jižním Baarem a Sartem. Ostrově nazvaném Nippon.
Je to zvláštní ostrov převážně obýván gobliny, jejichž je i nejspíš domovinou. Co nás zarazilo bylo to, že tito goblini byli velice kultivovaní a celá jejich společnost na nebývalé výši oproti goblinům jak je známe z Baaru.
Jejich kultura je velice exotická a zajímavá, ale taky velice složitá na pochopení, celkově jsem si připadal jako v jiném světě. Tato země mně a mým společníkům mnoho učarovala a ještě několikrát jsme se tam vrátili, rozepíši se o ní v nějaké další kapitole, je toho mnoho co bych o ní chtěl napsat.
A už dorážíme do Sartu, země hustých a tmavě zelených džunglí.
Země krve.
Zdejší kultura se sice jeví jako velice přívětivá, a její obyvatele taky jsou, ale do až do té doby než zjistíte jak uctívají své bohy, hektolitry krve a hromadných obětí, dokonce to považují za velkou poctu a nejlepší způsob jak ukončit život. Doživotní službou svému bohu.
Ale je to taktéž země nezměrného bohatství, vysokých pyramid a divotvorných stvůr a nestvůr.
Ale celý Sart není takový, toto je spíš popis jeho střední části. Na severu se rozkládají míle a míle dlouhé kaňony a náhorní plošiny, suchá země plná žlutých travnatých plání a jehličnatých lesů. Země patřící divokým kočovným národům uctívajících duchy země a zvířat.
Musím říct že tato země mě uchvátila svou přírodní krásou a nedivím se zdejším lidem že jako svého boha uctívají přírodu samotnou.
Jich Sartu je taktéž odlišný. Dalo by se říci že je podobný více severu Sartu než jeho středu, ale sušší. Stromy pokroucené a tráva žlutá, koryta řek skoro vyschlá a lidé černí jako uhel, vypadali skoro jako spálení od slunce.
Ale nebyl to tak milý národ jako zbylí obyvatelé Sartu. Byla to země otrokářů. Nájezdníků, ale nejenže brali suroviny a nerostná bohatství, ale i lidi aby za ně pracovali. Bohužel i my jsme upadli v zajetí a váže se k tomu dlouhá a zajímavá historie, určitě si o ní dále v knize, mých vzpomínkách, popovídáme. Ale dnes už jsem unaven a svíčka už my skoro vyhořela a tak se jdu uložit ke spánku a ve svém díle budu pokračovat zítra.
Zatím nashledanou milý čtenáři.
Marcus Apolo,
bývalí Komodor Císařského loďstva a Cestovatel
2025 ©