A je to tady, uskutečnila se druhá hra naší malé kampaně pro dvě postavy. A já, jelikož mám dnes polo-relaxační den vám přináším zápis. Nebude to opět nic dlouhého, ani světoborného - jen prostě takové krátké seznámení s tím co se stalo a jak na to reaguje můj charakter John Silver řečený Storm.
Hardshire a učenec
Je tomu pár dní, co jsme se já a Yishtar dostali ke Králově zdi, takové ruině ohraničující Jizvu chaosu. Vypátrali jsme, že goblini napadající vojáky nejsou uctívači nějakéhé Maglubyet, ale toho Maglubyieta . obrovského goblina démona nebo tak nějak. Nepochopil jsem přesně co to znamená. Můj meč tomu pozorumí lépe. Ve společnosti Yishtara jsem začal trošku pochybovat o své víře. Ten tvor se rouhá jen tím, že existuje. Ale válčí dobře a život, to je válka a peníze. Nebo, chcete-li to říci lépe, život jsou peníze a válka. Síla, bouře a válka...Roky v armádě a občanská válka se na mě podepsaly, koukám.
Pár dní jsme v Hardshiru pobyli, lidi byli vděční a proč toho nevyužít, že? A pak jsme se vypravili za Eirickem, učencem a arkanistou...a taky bylinkářem a religionistou. Vzdělaní lidé jsou potřeba, ale občas je nejlepší zatnout jim tipec. A to přesně někdo udělal. Už před chatrčí bylo něco divného - možná ten strážný z vesnické milice. Možná vyražené dveře a podivných zápach kyseliny.
Voják nás poznal a proto nás pustil do jinak nepřístupné chatrče. Prohlídka byla jednoduchá a pár drobností zmizelo i v mých kapsách. Yishtar nepochopul, proč si je beru a já mu to nijak nevysvětloval. Když neporozumí všemu, více kořisti bude moje. A stejně mu pomáhám, slíbil mi moc a sílu, tak mi může platit už teď, ne? Jestli semnou nesouhlasíte, nepokračujte v četbě mého deníku, neberu si servítky a dělám si jen to, co je v mé přirozenosti. A už jsme vám určitě říkal, že dědeček mého dědečka, nebo to byla babička? To je jedno, prostě můj předek byl vlkodlak a stále mám nějaké jeho manýry...
Prohledáním chatrče jsme zjistili, že i Eirika unesli goblini, ale jiní - se symbolem velkého tlustého pavouka. Tak jsme se vypravili za nimi. Yishtar zpočátku moc nechtěl, ale za každé gobliní ucho je sedm Krváků, krvavejch dukátů, a to se mi zamlouvalo. Tak jsem ho přesvědčil a vyrazili jsme.
Kmen žlučovitýho pavouka
Takhle nějak se ten kmen gobinů podle Yishtara měl jmenovat. Nemám páru k čemu mohli chtít našeho starýho dědka a vlastně mi to bylo jedno,. Za jeho záchranu budou Chechtáky a za ušiska těch malejch bestií také. Tak jsme vyrazili po jejich stopě.
Cestou jsme zjistili, že Eirika unesli, proože potřebují jeho alchymistické znalosti - tito goblini jsou poměrně zruční v alchymii a chtěli být ještě zručnější. Někteří z nich dokonce experimentovali se svými těli nebo s těli zajatců. Svoloč jedna hnusná. Za tohle jim skopeme chlupatý řitě jedna dvě.
Dohnat gobliny a neprozradit se nebylo jednoduché, několikrát jsme museli pár goblinů dokonce i pozabíjet ze zálohy. Ale nejlepší byla situace, kdy nás gobliní hlídka překvapila v lese ze dvou stran. Já jsem totiž dostal naprosto úžasný nápad jak se jim vyhnout. Bohužel nefungoval tak, jak jsem si představoval...
Potyčka v lese...
Goblini o nás nevěděli, ale blížili se naším směrem - dvě skupiny. Rychle jsem vyndal lano (Yishtarovo mimochodem) a vylezl na velký dub. Lano jsem hodil okolo větve a s nějakou drobnou zátěží se spustil dolů. Mým cílem bylo vytáhnout Yishtara nahoru, sám vyšplhat a ukrýt nás před zvědavýma očima. Bohužel, ne všechno pracuje tak, jak bychom si představovali...
Vylezl jsem nahoru a chtěl se spustit. Ale uklouzl jsem a spadl dolů. Větve mě trošku zpomalili a tak jsem si jen natloukl. Lano prasklo a Yishtar zůstal dole. A do toho přišli goblini...Jejich šéf zařval na druhou skupinu a my byli v obklíčení malých, ale zato hrozně hlasitých bestií. "Sedm krváků za jedno ucho, Yishtare" jsem řekl a rozběhl se k prvnímu z nich. Za běhu jsem vytasil meč. Goblin jen stál, nestihl se ani bránit.
Yishtar nezůstal pozadu a rozhořela se nelítostná bitva. O milost neprosil nikdo a nikdo ji neuděloval. Jeden z goblinů šlápl do vlastní nastražené pasti, smál jsem se až jsem málem praskl. Kdyby situace nebyla tak vážná, smál bych se, až bych býval praskl. Boj se vyvíjel dobře...až ke konci...Zůstali jsme jen my a kapitán, notně posílený nějakou ďábelskou alchymií.
Uhýbal našim ranám, bojoval jako čert. Probodl mi břicho a nakonec se mi dostal do zad. Poslední, co si pamatuji z tohoto souboje je čepel jeho krátkého meče trčící z mé hrudi...a goblinův radostný výkřik zamnou. A pak jsem se odporoučel do věčných lovišt Melory. Tu jsem nepotkal - další podpora mého rozhodnutí.
Yishtar mě probral, bylinky mě postavily na nohy a odstranily bolest ze zranění a vyrazili jsme dál...
Kmenová nenávist
Lokalizovat tábořiště těch prevítů ve staré zřícenině nebylo nijak těžké. Co bylo horší je situace...Jeden z goblinů se právě připravoval podříznout našeho dědka a Yishtar si ve křoví všiml goblinů z kmene Maglubieta...Dostal nápad, proč ty nejlepší nápady nikdy nefungují?
Pokusil se napodobit hlas goblinů a zařvat na odpočívající únosce i na druhý gobliny takový pokřik aby se do sebe rovnou pustili. Bohužel se mu to nepovedlo. Maglubyiti se neprozradili a pavouci se otočili k nám a zrychlili svoji snahu zlikvidovat dědka. Teď nebo nikdy, rozhodl jsem se. Vyskočil jsem z úkrytu a běžel seč mi nohy stačili ke kůlu s dědkem. První řadu goblinů jsem prostě přeskočil. Dalšího goblina jsem za běhu srazil na zem a rozkopl mu obličej. Doběhl jsem k dědkovi a mečem přerazil kůl u kterého byl přivázán. Poručil jsem mu ať se dá na útěk...a pak jsem se otočil abych čelil rozzuřeným bestiím. Mezitím zaútočil i můj kovový přítel...a samozřejmě i druhý kmen. Válka je krásná záležitost, ale být přímo uprostřed zuřící kmenovíé nenávistí vám opravdu nedoporučuji...
Po chvilce jsme uznali, že tohle není pro nás, zaběhli do úkrytu. Goblini si nás nevšímali a bojovali spolu. Chvilku jsme je pozorovali, pak na sebe s Yishtarem mrkli a vyrazili do největší vřavy. Kdo by seděl opodál když krev života vytéká nedaleko? Já tedy rozhodně ne. Svoje krvavý chechtáky si chci zasloužit.
Boj nebyl tak hrozný, každý bil každého. Nakonec jsme vyhráli a já se, i díky zraněním z poslední potyčky rozhodl pro krátký odpočinek. Posbírali jsme vše, co se dalo dobře prodat - z jednoho goblina jsem stáhl i plátovou zbroj. Ta mi nepřišla obyčejná. Inu, další krok v mém rozhodnutí. A pak jsme se vypravili zpět do Hardshire.
Rozhodnutí
Ještě cestou jsem se rozhodl pro velmi vážnou věc. Odložím svoji víru, zbavím se jí a přestanu být knězem. Yishtarova společnost, neustálá krveprolití a občasné zlodějiny..chci válku, chci být ten, kdo nepřátelům přinese peklo. Já se stanu tím, před kým se budou všichni třást jako osiky ve větru. Já budu den, kdo bude dělat sirotky a vdovy. Shodil jsem svoji kroužkovou zbroj, oblékl jsem plátvou. Nepříliš pohodlná, ale pěkná. Odhodil jsem lehký štít a vzal těžký. Nepřátelé a zloduši, třeste se, Kordův šampion vykročil pravou nohou na válečnou stezku proti všem a každému jednomu z vás.
2025 ©