Cesta do Tortugy by Malec (Kafe)
Nikdo z družiny nechoval kladné city k lordu Carterovi. Většina z nás chová v duši pomstu na našeho věznitele. Valandra stále nadává na své ztracené věci, Tabini je rudší více, než-li jindy a to po celé dny. Eida mlčky koukala a co si mumlala sama pro sebe. Místy byly rozeznány slova: „Pietr, snubní a žvýkací tabák.“ Nedostatek drogy na ní nechával známky nervozity a třesavky. Nihlusovi Raven Qoueen dala vizi, jeho mysl byla čistá a jednání klidné, rozvážné a chladné. Má maličkost již ví, jaká je situace, když se chystá rozvoz otroků do Tortugy. Chvílemi jsem dost klidný, ale při zaslechnutí slova „lord“ nebo dokonce „lord Carter“ vzedmul se ve mně záchvat vzteku.
Po našem odchycení nás uvrhli do kobky, která je prolezlá plísní a hnilobným smradem mrtvých lidí, kteří nepřežili odsun na loď. Různě jsme mluvili o Tortuze: Třeba o tom, že zákonem jsou tam jacísi obchodní lordi, mezi které je řazen i Carter. Tito pánové mezi sebou intrikují, bojují či paktují. Mimo jiné se Carter přátelí ze sektou Svolávačů a jsou si velice blízcí. Svolávači sídlí v sopce, Kovárny chaosu, odkud pochází nejrůznější a nejpodivnější výtvory obrovské moci. Tento kult je nedotknutelným, nikomu se nezodpovídá.
Jakmile jsme byli chvíli sami, ujal jsem se slova: „Hele, nepočítám s tím, že tam budeme chtít zůstat. Nebude to hned, kdy se dá utéci. Je dobré si získat důvěru vašeho majitele, dělejte to, co jim uvidíte na očích, byť se vám to nebude moc líbit. Urychlíte si tak čas, kdy se naskytne příležitost k útěku. Po roce, roce a půl by se dalo prvně utéct. Z Tortugy se musím přeplavat na pevninu a ze břehu asi 30km severně se nachází ruina domu, je to můj bývalý rodný dům. Tam se můžeme sejít, osobně si myslím, že když tam počkáme na sebe 14dní, bude to dostatečný rozptyl, že se živý sejdeme, když ne, každý si půjde po svých.“
Cestou jsme se zastavili v Harkenworldu, kde si s námi popovídal lord Carter. Vyměnili jsme si několik rýpavých pohledů a výroků, a pak nás odvezli do Přístavu, kde nás nalodili na Chasentu.
Po cestě, v ohradě, kde jsme byli zavření bylo asi 30 otroků. Každý měl strach o přežití, ale našli se tam tři chlapíci, kteří si dovolovali a šikanovali jakéhosi kronikáře. Poprvé jsem si toho nevšiml, již jsem uvažoval nad útěkem, když se Val ke mně přitočila a upozornila na ty ubožáky. Pomalým krokem jsem k nim vyrazil a dělal jako, že je nevidím a toho prostředního jsem povalil na toho druhého a rozlil jeho jídlo: „Jééé, sorry kámo! Vůbec sem si tě nevšiml.“ A svoji misku jsem dal kronikáři a otočil jsem se na tři pány. „Buď v klidu, zítra dostaneš další,“ a letmo jsem se pousmál. Val si taky trochu rejpla. To už chlápek nevydržel a rozběhl se proti mně. Nevím o co se snažil, decentně jsem se proti němu rozběhl a drobnými úkroky jsem se snažil jej zmást. Když jsem šel k pravé straně, zapomněl jsem svoji levou nohu v dráze jeho běhu a on zakopl a skutálel se na zem. Nasraně vstal a opatrněji se vydal ke mně. Stejnou rychlostí jsem mu šel naproti. Dva kroky před ním jsem se rozběhl a srazil na zem. Jeho nohsledi ho sbírali ze země: „Kašli na to nebo si tě kapitán podá.“ Zůstal jsem na místě se založenýma rukama: „Hele, kámo! Příště se raději všímej svojí misky.“
Kronikář se představil jako magister Jon. Dlouho nám povídal různé příběhy, nejen o Tortuze. Pak se z ničeho nic hlídka z koše přesouvala dolů a byl dost vyděšený. Pak si rozmyslel a vracel se zpět do koše, odkud poté skočil dolů. Kolem se shromáždil dav námořníků. Po chvilce se zatřásla loď a z vody se vynořilo spousty chapadel...Kraken.
Od této doby jsme měli některá privilegia oproti jiným otrokům. Jednoho večera se Nihlus opatrně vytratil, svoji božskou silou přikázal opilému námořníkovi, aby převrhl kotlík s ohněm. Tak se i stalo. Pak nastal povyk na celé lodi. Nihlus se obtočil kolem sudu a skočil přes palubu. Jen co byl požár uhašen, kapitán potrestal hlídače a každého otroka nechal do něj bodnout dýku. Jeden stařík se již kdysi zřekl násilí a odmítl jej bodnout. Napadlo mě, že zastat se jej nebude špatným nápadem: „Kapitáne. Pokud mě necháte vám ukázat něco, co jste ještě neviděl.“ Kapitán se zamyslel, očkem hodil po posádce. Ti se ani nepodivili nad drzostí otroka, ale naopak očekávali něco drastického a hlavně krvavého. „Nu, ukaž mi něco, co jsem neviděl, ale varuji tě, pokud to nebude žádná novinka, potká tě to samé!“ Čapnul jsem námořníka a táhl jsem ho přes celou palubu a s rozběhem jsem ho nabodl na kůl čouhající z kapitánského můstku. „Kapitáne, dovolte mi na váš můstek.“ Kapitán zkoprněl, ale byl zvědav, co se chystá. Poslal lučištníky na dolní palubu. Jakmile jsem vyšel nahoru, přelezl zábradlí a spustil se na úroveň přiraženého námořníka, otevřel mu ústa a rukou se zhoupl po jeho čelisti, která mi zůstala v ruce. Čelist jsem pak předal kapitánovi. „No, to je hustý, něco tak pěkného jsem dlouho neviděl.“ Řekl kapitán.
Pokračovali jsme dál až do Tortugy. Tam si nás odchytl místní prodejce otroků a začal nás rozřazovat. Mě si koupil za čtyři zlaté místní šéf podsvětí, Baloun. Eida se dostala do spárů majitele místních lázní. Valandra svým šarmem okouzlila lorda Baltimora a byla jeho soukromou společnicí. Tabiniho si odkoupili Svolávači, kteří již svojí přítomností uvádějí lidi do rozpaků a strachu. Jak se po Nihlusovi slehla zem, tak všichni byli zvědaví, kde se nachází.
Prvních několik měsíců jsem plnil rozkazy Balouna: výpalné, vydírání osobní ochrana apod. Už, už mě to řezání přestalo bavit. Jednoho večera jsem vyrazil do města pro nějaký ten dloužek a snažil jsem se najít stopy našeho shardminda. Trvalo to docela dlouho, hlavně tma mi trochu stěžovala situaci, ale štěstěna stála při mně. Náš šutrák je opravdu k nepřehlédnutí. Jeho cestičky mě dovedly až k menší bráně, která podle všeho sloužila jen vysoce postaveným pánům města, kteří se dovnitř nebo ven chtěli dostat v utajení.
Nihlusova sólo akce vyústila ve skupinové shledání v jednom z domů.
Cesta do Tortugy a zpět by Valandra (Taby)
A tak jsme se ocitli na cestě do Tortugy, všichni přivázaní ke stěnám a my s Tabinim s rad’a’hanem na krku. Naše magie byla spoutaná, Tabini dokonce ani nedokázal komunikovat pomocí telepatie. Nihlusovi se zas na krku houpal ocelový řetízek se symbolem Orcuse. Carter, kterého jsem nenáviděla čím dál tím víc, si nás ještě nechal přivézt do Harkenwoldu…Do každého si rýpl, ale evidentně byla takhle zastávka soustředěná na mou osobu. Můj otec, Lord Stockmer, seděl u stolu, za jeho zády stál Burzák, který měl masku Carterova poskoka, po jeho pravici sám Carter. Otec měl kalné, krví podlité oči a Burzák mu neustále dolíval jeho pohár. Bylo jasné, že do něj nelil víno, ale vývar ze zelených makovic, parchanti. Vyměnili jsme si s Carterem pár ostrých výhružek a všichni jsme s ostatními otroky pokračovali do Přístavu.
Cesta lodí do Tortugy byla už o něco příjemnější. Moře mám ráda, dokonce nás rozvázali a sundali nám rad’a’han, Aida tak mohla odepnout Nihlusovi z krku symbol Orcuse. Druhý nebo třetí den na moři jsme od plavčíka ve strážním koši zaslechli srdcervoucí výkřik, začal šplhat dolu, byl úplně zpanikařený a zelený hrůzou. V polovině stožáru se evidentně rozmyslel, začal šplhat zase nahoru a poté, co dosáhl vrcholu, skočil dolu. To všechny vyděsilo. Nikdo netušil, co viděl, ale kapitán dal pokyn k otevření naší klece z lan a uzlů. To už se lodí rozšířila blesková zpráva o tom, že se na naši loď žene Kraken. Našla jsem si v podpalubí kus dřeva, vzala ho do ruky a ejhle, ač nevzhledná a ani ne moc úžasná, byla to hůlka. Vyběhla jsem zpět na palubu, to už Kraken strhl několik námořníků do vody. Vrhala jsem po něm kletby, ostatní ho řezali a bili, čím to šlo, dokonce chytil Maleca, ale ten se mu vytrhl. Povedlo se nám dostat Krakena zpět do moře na takovou vzdálenost, že ho ohromnou silou zasáhly firebally z takových dvou obrovských rour, těžko se to popisuje, ale ani nejlepší čaroděj nebo černokněžník něco takového nedokáže…
Boj ještě chvíli trval, ale nakonec jsme Krakena zdolali a všichni otroci jsme se vrátili na palubu, ale aspoň jsme „za odměnu“ nemuseli zpět do klece. Jen Nihlus s náma nebyl, zraněného ho odnesli do podpalubí. Dostali jsme soudek rumu, kterým jsem nakonec i já, ač abstinentka, vzala zavděk. Především po tom, co na lodi vzplál oheň a Nihlus skončil v moři. Musela jsem si dát pár loků na žal za ztraceného přítele.
Po příjezdu do Tortugy mě oddělili od všech přátel a díky tomu, že jsem udělala oči na otrokáře Batiata, který nás prodával, nedostala jsem se do žádného pochybného bordelu, ale do luxusního harému přívětivého Lorda Baltimorea. Poté, co se mi dostalo veškeré péče od koupele po nový účes a šaty, jsem Lordovi předvedla, že umím mnohem lépe povídat a zpívat, než sloužit jako konkubína. Zpívala a vyprávěla jsem i ostatním v paláci, za několik měsíců jsem dostala vlastní komnaty a mé lože bylo pro Lorda stále tabu. Dokonce se mi povedlo omotat si kolem prstu jednoho ze stážných, Rufuse. Měsíce plynuly a my spolu začali plánovat náš společný útěk. Navíc jsem dostala tajnou zprávu od Nihluse, nejen, že přežil a pád do moře využil k útěku, ale dal mi vědět, kde mohu sehnat kouzelnou hůlku.
Více jak rok po posledním střetnutí s Carterem jsem uznala za vhodné, že nastala noc vhodná pro útěk. Rufus mi přinesl hůlku, já se na toho milého muže podívala, proklela ho a jedním dobře mířeným máchnutím hůlky jsem ho skolila k zemi. Rázem jsem se odteleportovala o patro níž, tam jsem se postupně proplížila od sloupu ke sloupu, soustředila všechnu svou magickou energii a teleportovala se až za několik set metrů od paláce Lorda Baltimorea.
Po celé noci cesty jsem došla konečně do chaty, o které nám vyprávěl Malec. Dorazila jsem jako poslední a po roce jsem ráda viděla úplně všechny. A další dobrodružství mohlo začít.
Otroctví by Nihlus (Viking)
Probudil jsem se svázaný s ostatními v cele. Zubil se na nás lord Carter. Opět nám nabídl, že můžeme najít místo v jeho řadách. Slušně jsme ho poslali do háje. Byl trochu zklamaný, ale pak se zase rozzářil, když nám povídal o tom jak nás prodá do Tortugy, města kde lidský život nemá žádnou hodnotu. Malec při vyslovení toho jména viditelně zčervenal. Návrat do otroctví bude pro něj asi dost těžký. V kobkách hnijeme docela dlouho, já to odhaduju na tři týdny. Za tu dobu přivádějí nové otroky. Většinou se jedná o různé chudáky, kteří nebudou nikomu chybět. Také se tu ti silnější snažili uzurpovat jídlo jen pro sebe. Bohužel nemáme pro takové jednání pochopení a tak když přinesou kýbl s jídlem, Malec ho hned zabavuje a chce všechny spravedlivě podělit. Jeden hromotluk s tím nesouhlasí, ale moje pěst do brady mu rozjasňuje a stahuje se. Ostatní se také snaží s nimi bavit a zjistit od nich nějaké informace. Já ne, modlím se, medituji a snažím se vyčistit si mysl, abych mohl utéct.
Pak už to přišlo svázali nás a naložili na vozy, směr jih a Tortuga. V Harkenwoldu jsme udělali zastávku, aby nás předvedli před Cartera. Opět nám nabízí možnost jít do jeho služeb. Opět ho posíláme někam. Místní baron je zcela pod jeho kontrolou. Val se hrozně rozčiluje a slibuje Carterovi smrt pokud baronovi ublíží. Jedná se totiž zřejmě o jejího otce. Po menší slovní přestřelce nás Carter propouští a my jsme zase naloženi na vozy a pokračujeme. Nemíříme, ale do Přístavu, ale kus dál na pobřeží, kde se setkáváme s lodí, která nás má vzít do Tortugy. Převezou nás na loď spolu s jedním dozorcem, který osobně ručí za náš prodej do otroctví. A tak se ocitáme v kleci na lodi s hromadou otroků, kteří zde veslují. Jako vždy se najde nějaký blbec, který si myslí, že je místní kápo, ale Malec s ním hravě vyběhl. Pak uteklo letargicky několik dní, kdy se nic nedělo. Stráže byly opravdu pozorné a tak se nic nedalo dělat. Až čtvrtého dne plavby začal hrozně křičet muž v pozorovacím koši na stěžni. Začal lézt dolů, ale pak se pustil a rozmázl se na palubě. Humus. Ale větší humus teprve měl přijít. Námořníci od zábradlí začali hystericky křičet a loď se začala otřásat. KRAKÉÉÉNNNN. Stráže nás pouští ven a ukazují do díry do podpalubí. Je tam zbrojnice tak se vyzbrojte a bojujte o loď jinak zemřeme všichni. V tom okamžiku se k boku lodi přichytila strašná stvůra a leze i na palubu. Její obří chapadla si začínají vybírat mezi námořníky první daň. Již nečekáme na nic a letíme do podpalubí. Čapnu první věci co jsou po ruce a jsem hned v patách Ejdě, která byla ještě rychlejší. Nahoře už probíhá boj. Paluba je kluzká krví. Neohroženě útočím a sesílám modlitby, abych bojujícím námořníkům a vojákům dodal odvahy. Kraken však odolává a omotává loď chapadly, která hrozí loď rozdrtit. Naštěstí se mi daří proniknout do jeho vůle a na chvíli ho smést s paluby za zábradlí. To stačí námořníkům v podpalubí, kteří tak měli cíl pro svá děla přímo před sebou. Plná salva krakena zasáhla a ten je mrtev. Rozhlížím se po ostatních a všichni žijí skoro nezraněni. Bouchnu se schválně hlavou o stěžeň, abych mohl předstírat zranění. Ejda mě asi viděla. Daří se mi přesvědčit kapitána, že je to se mnou zlé a v kleci bych jistě dostal infekci do rány. Jsem tedy umístěn v podpalubí. Snaha to byla ovšem marná, jelikož kapitán nám dal za pomoc proti krakenovi možnost se pohybovat po palubě. Ejda mě přišla navštívit a vyptávala se proč jsem chtěl nést její židly při svatbě. Je to od ní milé, ale mé myšlenky jsou jinde a tak jí odpovídám jen neochotně. Na konci jí ale tajemně říkám, že ať se stane cokoli jsem s nimi.
Dva dny po té se povaluji v noci na palubě a mám u sebe prázdný soudek. Stráž na horní palubě je zjevně ožralá. Využívám toho. Moc se modlím, aby mne Paní dala sílu. Vstupuju do jeho mysli a hýbám s ním přes koš s ohněm, který se tak rozsype na celé horní palubě. Hned začínám křičet. Požár na palubě, požár na palubě. Loď se začíná otřásat jak jsou námořníci vycvičení, aby hned reagovali. V nastalém hluku a zmatku se s prázdným soudkem překuluji přes palubu.
Už je to to tři dny co jsem na moři. Mám spálený obličej, rozpraskané rty od nedostatku vody a blouzním. Útěk z lodi se zdál jako dobrý nápad, nyní už moc ne. Hele loď, asi další halucinace. Už se ani nesnažím mávat nebo něco stejně mě neuvidí. Pak slyším plácání vesel a najednou mě někdo vytahuje do loďky z ní na loď. Ležím na palubě a kolem mne na mě zírají námořníci. Píttt, chrčím. Dostávám vodu a chlemtám a pak bliju. Pak už piju pomalu a napit upadám do příjemného bezvědomí. Po dvou dnech jsem už docela fit a jsem předveden před kapitána. Kouká na mě a pak se ptá co jsem zač a že moc neví jestli se budu hodit za otroka k pádlu. Povídám, že jsem obchodník s rybami, jehož loď přepadl kraken a všichni jsou mrtvý. Také se ho snažím přesvědčit, aby mne za záchranu života vzal do služby na rok jako obchodního poradce, který se stará o knihy a podobně. Budu mu tak mnohem více prospěšný. Možná ano, možná ne, říká kapitán. Vytáhne zdobenou dýku a říká, zavolám jednoho muže a ty mu prodáš tuhle dýku za co nejvíc peněz. V mešci má 118 zlatých. Muž přijde a já mu povídám jak jsem o všechno přišel a jediné co mi zbylo je tato krásná dýka. A kapitán ví, Jonas chce nějakou hezkou osobní zbraň mít. Souhlasí. Pak se snažím tu dýku vychválit, mluvím o vážnosti člověka s takou krásnou zbraní. Je už docela zpracovaný a ptá se na cenu. No to je problém říkám je to rodinné dědictví. Znova se ptá. No nechci Vás urazit, ale předávala se v našem rodu několik generací. Znovu se ptá. Moje cena je opravdu nemravná – 100 zlatých. Po chvilce handrkování o cenu jsem z něj vytáhl 90 zlatých. Jonas odchází a kapitán na mě uznale kouká. Takže tě vítám na rok v mých službách. Domlouvali jsme se na devíti měsících kapitáne. Kapitán se směje, opravdu jsem udělal dobře, že jsem tě nedal k pádlu jsi dobrý. Dobrá tedy na devět měsíců a budeš dostávat 10% ze zisku. Klaním se mu.
Další den přistáváme v tom špinavém městě Tortuga. Město je spletenec všech architektonických stylů a kultur. Tady se člověk ztratí snadno. Rozhodl jsem se používat jméno mého otce Saren. První tři měsíce pracuji celé dny a hrabu se v účetních knihách a běhám po městě a dělám si seznamy co kde prodávají a ceny. Podaří se mi odhalit jeho účetního jako podvodníka. Také jsem našel lepší dodavatele zboží a uzavřel několik obchodů. Daří se mi nadmíru dobře. Kapitán je se mnou spokojen a důvěřuje mi.
Po té co se rozběhly obchody se můžu začít věnovat pátrání po mých společnících. Daří se mi zjistit jaký obchodník je prodal dál. Zajdu za ním a daří se mi z něj vytáhnout kdo je kam poslán. Také kupuji jednoho zlomeného otroka. Jmenuje se Cedrik a měl jsem štěstí, že je to paladin řádu bojujícího proti zlu. Vysvětlil jsem mu, že není můj otrok a potřebuji jeho pomoc, abych z otroctví dostal své přátele. Cedrik souhlasí. Našel jsem v něm spolehlivého a oddaného pomocníka a přítele. Vyjevuji mu i náš velký cíl a on skládá přísahu, že mi bude nápomocen a tak nejlépe naplní svojí službu ve svém řádu.
Pak už nazrál čas začít plánovat útěky mých přátel. Jako první navštěvuji Ejdu v lázních kde pracuje jako masérka. Objednávám si její služby. Je docela překvapená, ale nakonec mi i udělá masáž. Domlouvám se s ní jak jí můžu pomoci v útěku. Potom kontaktuji přes Cedrika ostatní a snažím se je podpořit v přípravách na útěk.
Útěk se již blíží. Pronajímám si jednu chatrč ve skladech a nakupuji za vydělané peníze zbraně, zbroje a další vybavení pro všechny, pak již jen čekáme kdy dorazí ostatní. Všechno se daří a během jedné noci se všichni štastně shledáváme. Rozebírají si mnou zakoupené věci a plácají mě po ramenou. Tohle se ti povedlo Nihlusi. Moc mě to hřeje. Radíme se kam naše cesty povedou dál...
Tortuga by Eida (Miška)
Nu, nepotěšil jste mne, lorde Cartre. Kéž bych mohla říct, že ani já vás nepotěším…
Zpočátku mi naše uvěznění tolik nevadilo – samozřejmě mě přivádělo k šílenství, že Pietr zůstal sám a já s ním nemůžu být, na druhou stranu, Tortuga byla místo, kam jsem chtěla jet už nějakou dobu. Takže se mi to zajetí docela hodilo… tedy, až do chvíle, kdy přivedli další zajatce a já si mezi nimi všimla malé hobití holčičky. Zamrazilo mě. Byla to Eva, sotva destiletá dcera Lilibeth, Armínovy sestry. Dost na tom, že jí podřezali bratra n mé svatbě, teď jí ještě unesli dceru! Cartre, ty odporná osino v krysí prdeli, za tohle ti budou cpát v pekle ananas do prdele po celý zbytek věčnosti! Snažila jsem se holčičku utěšovat a dělit se s ní o jídlo, ale po pár dnech po ní zbyla jen slaměná panenka a pár bolestných vzpomínek…
Ani si nevzpomínám, jak jsem se dostala na loď, v uších mi pořád znělo Evino: „Řekni mamince, ať se na mě nezlobí“ a cítila jsem na Cartera takový vztek a vztek nad vlastní bezmocí v celé té věci, až mi bylo do pláče. Takové věci by se neměly stávat. Ne dětem. Na lodi jsem se schoulila na místě, které mi připadalo útulné, a snažila jsem se být „hodný otrok“ – neprovokovat a nevyčnívat. Ostatní z našeho společenství už tak klidní nebyli – Nihlus se hystericky smál a Malec zase hystericky trhal řetězy. Naše cesta byla bezbarvá. Otrokáři byli vesměs zlí hloupí lidé, kteří se k nám jako k jediným chovali slušně, nebo alespoň slušněji než k ostatním.
Prvním vytržením z páchnoucí všednosti letargických dní v podpalubí byla zastávka u lorda Cartera – ten zkurvysyn si nás pozval a poté, co jsme ho všichni urazili víceméně prázdnými výhrůžkami, nás zase poslal zpátky na loď. Ty mizero. Ten tvůj samolibý úsměv, když jsem se tě zeptala, jestli víš, kdo byla Eva Holmesová… za tohle zaplatíš. Sice ještě nevím jak, ale i kdybych měla matku vzývat, aby mi dala moc proniknout do tvojí komnaty a ubodat tu tvojí hnusnou prohnilou hruď, udělám to tisíckrát!
Druhé vytržení bylo poněkud příjemnější – boj s Krakenem. Když jsem viděla obličej té potvory, nápadně mi připomněla Cartera… možná, že tu slizkost mají v rodině, když jeho otec ojel nějakou chobotnici… nu což. Pár námořníků zmizelo pod hladinou v oblaku červeného inkoustu, pár jich to smetlo přes palubu. Otroci se srdnatě zapojili do boje, za což jsme byli báječně odměněni – kapitán nás zjebal jako malé psíky. Super, příště se na vás vyseru a budu se smát, jak chcípáte. Nihlus se při boji zranil – sice jsem nic neviděla, ale mám takové důvodné podezření, že si narazil hlavu o sloup.
Kapitán nakonec vyměkl a byl tak hodný, že nás nechal chodit volně po dolní palubě a dokonce jsme dostali lepší jídlo než tu šlichtu. Včetně rumu. Zatímco všichni oslavovali, já jsem šla za Nihlusem. Bylo mi ho trochu líto, že je dole sám a myslela jsem, že by možná ocenil společnost. Ukázalo se, že ocenil. Seděli jsme dole půl večera a dozvěděla jsem se toho spoustu o něm a Liaře. Podle všeho je její manžel zdiskreditováníhodná osoba, která jediná stojí v cestě jeho sňatku s Liarou.
Do Tortugy jsme pak dorazili jednoho pěkného rána. Bez Nihluse. Na lodi vznikl incident, při kterém Nilhus zmizel v moři a s ním i dva další námořníci, mezi nimi i černoch, který nás měl na starosti. Chudák Nihlus.
Tortuga – nu, co pěkného o ní můžu říct? Sídlo neřesti a hříchu – děvky, kuplíři, zloději a hrdlořezové se mísili v davu. Trh s otroky bylo ošklivé místo, zaneřáděné špínou a strachem otroků. Chvíli jsme tam čekali jako husy na porážku, až jsem uviděla JEHO. Byl úžasný. Byl božský. Vypadal jako Pietr, jen s rošťáčtějším úsměvem. Byl to člověk. A nekoupil mě.
Místo toho mne koupil vyplešatělý draze oblečený člověk jménem Lizam. Vlastnil obrovské městské lázně, a jak jsem zjistila, bylo to snad to nejlepší místo, kam jsem se jako otrokyně mohla dostat. Lizam vydal tvrdě, ale v jádru to byl dobrý člověk – o své otroky se staral, nechával je spát v čistém baráku pro služebnictvo, dal nám pěkné šaty, a když jsme byli hodní, občas nás elfka, která šefovala otrokům, brala do města. Dokonce jsme občas dostali i nějaký ten peníz, abychom si něco hezkého mohli koupit.
O službě u Lizama budu asi mluvit spíše jindy. Jednoho dne se v lázních objevil jakýsi člověk a vyžádal si ode mne masáž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla Nihluse. Vyprávěla jsem mu svůj příběh a on mi oplátkou řekl svůj, o tom, jak utekl z otrokářské lodi, stal se účetním u jakéhosi kapitána a vydělal dost peněz, aby nás mohl vykoupit z otroctví. Na to jsem mu pověděla, co se mi přihodilo – ten úžasný a božský člověk, co mě nekoupil, přišel jednonoho dne do lázní a dal se se mnou do řeči. O masáž nestál a o koupel také ne. Měl mi vyřídit vzkaz od svého pána – že mě jeho pán chce koupit do svých služeb. Byla bych ho odmítla, protože u Lizama mi bylo dobře, ale pak mi pověděl, že jeho pán vzkazuje: „Pozdravuj ryby“ a ve mně hrklo. To bylo naše tajné rozloučení s Harnem, když jsme byly ještě děti!
Jak se ukázalo, Harn měl skutečně nějakou páku, protože neutekl ani týden a už jsem slyšela zespodu hádku o to, za kolik mne Lizam má nebo nemá prodat. Nakonec jsme se rozloučili v dobrém – Harnův služebník mne vykoupil a Lizam mi dokonce daroval zlatou minci na památku. Neboj, Lizame, nezapomenu. A možná tě někdy přijdu navštívit. Jen co rozkopu Carterovi prdel…
A dál?
Dostanou se postavy z Tortugy? Podaří se jim zamaskovat stopy aby je Carter nebo jeho lidé nenašli? Získají svoji pomstu?
2025 ©