Tento zápis sepsal Kafák za svoji postavu černokněžníka Theodora...Můžete si jej parádně vychutnat, protože se mi zdá, že se mu dost povedl...:D
Návrat na Korled
Putování po Ďáblově stopě bylo úspěšně ukončené. Dokonce i místní lidé v městečku Havenshire si nás oblíbili a nebyli proti, abychom si ponechali dům po lady Havenbrookové, která tyranizovala své okolí bezhlavým jezdcem Samuelem de Shakti, bratrem tieflingské bardky a naší společnice Bely.
Ač se objevili protesty vůči oživení Samuela, vyhověli jsme Bele a jejího sourozence poslali mezi živé. Velkým překvapením bylo oznámení vztahu mezi Asmodeou, tieflingou a majitelkou jedné z místních tvrzí a Belyiným bratrem. Naše, poněkud hysterčivá, bardka toto zjištění nemohla a asi i dlouho nepřekousne….spíše se s tímto rozhodnutím bude muset smířit.
Týden jsme obývali náš nový dům, regenerovali své šrámy, upravili teleportační kruhy v podkroví domu a pomohli lidem nastolit pořádek v Havenshire.
Pondělního rána jsme si zabalili veškeré věci a vydali se na cestu. Jelikož Perciva, matka Bely, měla bohaté stáje, nemělo naše putování na Korledské panství trvat dlouho. Při jedné ze zastávek na oběd se Eliss rozpovídala o svých problémech na nedalekém panství de Brabarague, kde vyrůstala a za nejasných okolností jej opustila. Pravidelně jí docházela pošta od pana Wilsona, který pro ní sledoval na jejím území veškeré dění. Holub s informacemi se tentokrát ale nedostavil. Eliss neztrácela hlavu a trpělivě vyčkávala, zda-li se poštovní holub někde nezdržel. Zajížďka na území de Barbarague nepředstavovala velké zdržení. Po krátkém odpočinku jsme se vrátili opět na cestu a na nejbližší křižovatce odbočili k Elissiinu rodnému domovu.
Vinc, paladin Havraní paní, se od rána moc neprojevoval. Obvykle jsou jeho prudce inteligentní výroky slyšet na míle daleko, choval se opravdu divně. Zpomalil jsem svého nového oře a zařadil se na cestě za Vince. Pronikavým pohledem jsem si jej prohlížel od hlavy až k patě. Něco je s ním opravdu v nepořádku, jako by se v jeho těle praly dvě osobnosti. Bela nezůstala pozadu, a i když neshledala nic podivného rovnou se paladina otázala, zda-li nepotřebuje pomoci či jestli je vše v pořádku. Na tieflingu a občas i třímetrového démona až moc starostlivá. Měl bych si na tu rohatou potvoru dát velký pozor. Pekelníkům se v zásadě nemá věřit.
Vinc se porozprávěl o své minulosti, jak moc měl těžký život i dětství až do té doby, než-li se jej ujal jeho dávný a asi i jediný přítel Alexei. Ano, náš ex-společník. Když už mě jeho melancholické výlevy začaly pít krev, utnul jsem jeho slova načež mi Bela prozradila velikou novinu….jsem cynik. Chvílemi to vypadalo, že náš milý paladin začne natahovat moldánky, ale zjevně své nudle a potoky slz udržel.
Téměř v podvečer jsme překročili hranice území de Barbarague, minuli strážní věž, usedlosti a pokračovali dál k městu přes údolí a louky. Na jednom z velkých dubů viseli tři oběšenci s tabulemi. Po bližším pozorování jsme přišli na to, že prvním z nich byl muž, člověk, a na tabulce stálo: „DEZERTÉR.“ Druhým byl elf s proviněním: „KAPSÁŘ.“ A třetím, z dáli vypadajícím postavou spíše jako eladrin byl deva a na tabulce stálo: „REBEL.“ Jeho soupiska zločinů činila mnohem více prohřešků, než-li měli předešlí dva zločinci, ale pravděpodobně zde visel déle a nedalo se tedy rozluštit, z čeho všeho byl obviněn.
Nedalo mi to a vytáhl jsem váček s residiem a začal jsem se chystat k rituálu a trochu si pohovořit s mrtvolou devy. Škoda, že Tajemnými schopnostmi oplývají Eliss i Bela. Po chvilce do mě šťouchly, jestli jsem úplně normální. Z mého pohledu bylo naprosto vše v pořádku. Vždyť nekromancie je nejoblíbenějším uměním černokněžníků, tedy i mým. Nikdo se po cestě nepřibližoval a za tichého zaříkávání jsem donutil mrtvolu otevřít oči a rozvázat jazyk. Rituál jsem na devě provedl ještě jednou a on mi zodpověděl celkem pět otázek. Kromě toho, že se deví fanatik snažil za jakýchkoli okolností pomoci horníkům v dolech Goldenshire, tak z něj nevypadlo nic moc důležitého. Za to první oběšenec, dezertér, na kterého jsem opět aplikoval ten samý rituál, nám prozradil dvě jména – Marten, Argail. To už Bela neudržela pevné nervy a šla hlídkovat, kdyby se někdo k nám blížil. Marten s Argailem jsou místní vojáci s vysokou šarží, přičemž Argail velí Martenovi a později jsme zjistili, že i poradcem lorda Jamese, švagra Eliss.
Už se šeřilo. Vyrazili jsme směr město. Eliss říkala, že je vhodné navštívit Wilsonův dům a zjistit, co se s ním stalo. Kroky nás dovedly až k Chudinské čtvrti. Několik desítek metrů před hranicí Městské a Chudinské čtvrti nás zastavila hlídka dvou vojáků. Mysleli jsme, že jsme jednou ze skupin, kteří se chystají na lov obrovského pavouka v Hustolese. Také nám pověděl, že jestli tam opravdu vyrazíme, musíme se nahlásit veliteli Argailovi, který nám pak může vyplatit odměnu 8,500 zlatých, ale pokračujeme-li dál do Chudinské čtvrti, ať počítáme se vstupným. Poděkovali jsme a vyšli dál.
Přesně jak říkal voják, zastavil nás mohutný dragonborn…byl sám a vyžadoval pro vstup 25 zlatých za každého. Na oplátku by nám nemělo být nic zcizeno a ublíženo. Pokud by se tak stalo, máme mu vše nahlásit a oni dostojí spravedlnosti. Částka sta zlatých pro nás nepředstavuje žádnou velkou sumu. Ochotně jsme zaplatili.
Eliss nás dovedla až k Wilsonovu domu. Kupodivu se v něm svítilo a dokonce i z komína vycházel dým. Vinc opatrně nahlédl do okna. Uviděl tam tři muže. A co nyní? Vtrhnout do světnice, zaklepat anebo počkat až odejdou? Zvítězila diplomatická cesta, „ťuk ťuk.“ Otevřel štíhlý muž s dýkou u pasu. Nevypadal nepřátelsky, ale spíš obezřetně.
„Co si přejete?“ Optal se nás.
„Hledáme pana Wilsona. Toto je jeho neteř.“ Pověděl jsem mladíkovi s dýkou.
„Ach tak,“ povzdechl si. „My jsme vojáci. Pan Wilson byl unesen. Velitel doufal, že se pachatel vrátí na místo činu, ale zatím bezvýsledně. Pojďte dál.“
U stolku seděl muž s mečem připnutým na zádech a dojídal porci vajec se slaninou a chlebem. Naproti němu jakýsi chlapík s dlouhým pláštěm studoval svitek a jen přikývl, když jsme vstoupili dovnitř. Hostitelé nás mile obsloužili, nalili kvalitního vínka, poklábosili a šli na kutě.
Vojáci nám přenechali malou místnost, kam jsme složili hlavy. Posadil jsem se na jedinou postel v komůrce, z batohu vytáhl mapu, křišťálové kyvadélko a předmět z Wilsonova vlastnictví a vložil na mapu. Pomalinku jsem kyvadélko rozhoupal, začal zaříkávat, ale Wilsonův předmět se ani nepohnul. Dokonce kyvadélko se zmateně rozhýbalo a létalo po mapě na všechny světové strany.
„Šmankote Teodore. To sis na to nemohl vzít lepší předmět?“ Řekla Eliss a podala mi zlatý Wilsonův prsten. Asi měla pravdu, poněvadž prstýnek se ihned rozjel po mapě a zastavil se nedaleko města u jedné jeskyně.
„Vinci! Pojď, necháme ustájit zvířata, aby nám je v noci něco nenapadlo, případně je někdo ukradl.“ Popadla Bela Vince za ruku a šli vyhledat dragonborny. Oba zamířili k místu prvního společného setkání. Vinc svým bystrým okem zaregistroval rudou šupinu mihotající se ve stínech, která patřila právě hledanému drakovi. Nikdo z nás nevlastní nebezpečné jezdecké zvíře, tudíž i ustájení bylo za pouhé 4 zlatky. Po té se vrátili zpět a šupem na kutě. Pro jistotu jsem rozmístil tři strážná oka, abychom si byli jisti, že nás nikdo nebude v noci rušit.
Časně ráno nás probudila vůně již nachystané snídaně od našich nových přátel. Společně jsme pojedli a dali se na cestu záchrany doufajíce, že pan Wilson je stále mezi živými. Jediná zastávka, která byla nevyhnutelná, byla u velitele Argaila. Prozradil nám, že pan Wilson byl též výběrčím daní a ztratil se s vozkou pravděpodobně v Hustolese.
Tryskem jsme pak rozvířili prach na severní cestě. Během hodiny jsme stáli před jeskyní, kde se měl ukrývat únosce a pan Wilson. Nikdo z nás netušil, co se na nás uvnitř chystá.
Nečekal jsem ani vteřinu a začal jednat. Připravil jsem rituál pro návrat do minulosti. Dostal jsem se do úplného kóma a viděl 28 hodin nazpět a jako duch jsem postával před jeskyní a hledal něco nebo někoho podezřelého. Pokaždé se mi zjevil černovlasý půl elf.
„Pozoruhodné.“ Říkám si v duchu.
Po návratu do svého těla byli všichni okamžitě informováni. Vyslal jsem Čarodějné oko na průzkum půl elfa a vskutku, chodil si v jeskyni mezi kalužemi krve a v levém rohu měl přikovaného pana Wilsona s vozkou.
Okamžitě jsem to řekl ostatním, netrvalo dlouho a po krátké rozmluvě jsme se vřítili dovnitř. Půl elf v ruce žmoulal zkrvavenou dýku a bedlivě si nás prohlížel. Očividně toužil po krvi a v nás viděl příhodnou oběť. Zkoušeli jsme smlouvat, ale návrhem za obě osoby jsme měli dodat nesmrtelnou bytost. Nám se ten návrh vůbec nelíbil. Instinktivně jsme zareagovali a spustili útok. I když jsme byli ve čtyřech proti jednomu, nedávali jsme mu moc šancí. Z malého kráteru se vyšplhala plíživá hrbatá bytost, která přišla svému pánu na pomoc. Vincek se s chutí pustil do bitky s půl elfem, řezal jej hlava nehlava. Ta hnijící bestie živící se vitalitou jiných se vrhla na zteč po Eliss. Scimitar svištěl vzduchem a páral hnilobné cáry z těla. Stačilo několik úderů sekyrou, mocných švihů šavlí, hůlkou, rodem a oba nepřátelé leželi mrtvý na zemi.
Osvobodili jsme Wilsona i vozku a vydali se nazpět do města k veliteli Argailovi pro odměnu. Po cestě jsme se dozvěděli několik důležitých informací:
1) rebely vede žena jménem Angel
2) tři poradci lorda Jamese – kněz Bahamuta Lorent, hlavní velitel vojsk Argail, obchodník Mates
3) lorda Jamese již dlouho nikdo neviděl, poradci rozhodují a vyhlašují dekrety jeho jménem
2025 ©