Soumrak bohů, Zápis 1. sezení

Rozjeli jsme novou kampaň, ta stará skončila rozdrcením Orcuse a jeho služebníků...kam nás zavede nová kampa? Tak to je ve hvězdách, nechme se překvapit a zápis za zápisem i seznámit...

Harkenwoldské proroctví

- princ a chuďas - by Kafe

Vesnice Riveroad byla více než příhodným místem pro uspořádání života prince Leona. Den za dnem utekl v mžiku oka a rok života v roli chuďase klepal na dveře. Jednoho rána, kdy se  počasí umoudřilo, sluneční paprsky po delší době pronikly až do místností příbytků. Toho dne se leccos pro obyvatele Riverroadu změnilo.

Oslíkář Ben mě toho rána vyslal k návsi, abych vyhlížel přijíždějící karavany na konaný trh. Cestou jsem se zastavil u Gretky Ostermannové, abych dodržoval pitný režim a případně se dozvěděl něco nového o nastávajícím jarmarku. Hospoda byla z poloviny zaplněná. Již ve vchodě jsem zpozoroval Ravena Greybearda sedícího na svém obvyklém místě v rohu, u stolu blízko výčepu. S Gretkou Ostermanovou, která nejčastěji obsluhuje pípu, si povídala mladá půlelfka, ve vesnici známá jako „Liška.“ Žila v chatrči Uršuly, Markenoví matky, která nedávno zesnula. Posadil jsem se k jednomu z volných stolů hned u dveří, abych byl co nejdál od Ravena. Nevím, co ten chlap proti mně má, ale zrovna spolu moc nevycházíme. Je pravda, že ten starý paprika by dávno měl řešit okopávání záhonků, než-li držet meč. Matka Ostermanová mi donesla pivo, prohodili jsme několik slov a pak odešla dál obsluhovat ostatní. Z venku se ozýval hluk davu lidí, směřující k návsi. Pravděpodobně očekávali brzký příjezd karavany. Hospoda se začala vyprazdňovat a lidé se přidali k dalším vesničanům. Všichni netrpělivě očekávali první povozy, když tu najednou se potemnilo. Měsíc pomalu překrýval slunce a v dáli se objevila postava. Poutník stále přibližoval a opíral se o svoji hůl. Když cizinec dorazil blíže, davem se linulo šum udivení. Přede všemi stál obrovský Shardmind.  V tu chvíli si to razili šuškajícím davem Rurik Dlouhomeč a Raven Greybeard.  Lidé utvořili kruh kolem shardminda. Starosta Rurik si k cizinci došel: „Kdopak jsi?“ Shardmind svým pronikavým zrakem přelétl po lidech a pravil: Jmenuji se Tabini a jsem….“ chtěl co si dopovědět, ale jedním slovem odpověděli nebo zašeptali: „Proroctví!“ Starosta se přiklonil k Tabinimu: „K večeru se u mě zastav, měli bychom spolu něco probrat. Ravene! Rozežeň lidi domů!“ Přikázal starosta biřici. Celkem laxním tónem Raven prohodil a rukou pokynul: „Rozejděte se, nic tu není k vidění.“

Vrátil jsem se k Benovi a pověděl mu, že trhy asi nebudou, páč místo karavany dorazil pouze jeden shardmind, posel boží. „Tady máš stříbrňák a zajdi si do hospody, třeba zjistíš nějaké další podrobnosti.“ Cvrnknul po mě stříbrňák a já vyrazil. Opět jsem se usadil ke stolu, kde jsem byl již před odchodem. Gretka mi osobně přinesla pivko s pěnou sametovou. V hospodě se nešuškalo o nikom jiném, než-li o novém přírůstku v Riveroadu. Netrvalo dlouho a do šenku přišla další osoba. Mohutný chlap s plnovousem vstoupil dál, rozhlédl se a pádným krokem vyšel k mému stolu. „Mohu přisednout?“ Optal se mě. Poněvadž se nechoval nijak hrubě, nebyl jsem proti. Chlapík si odkašlal a znovu spustil: „Jmenuji se Alexei Jefremovič a pocházím ze severu. Víte, jen tudy projíždím a přisel jsem o tři chlapy. Pan Raven, sice o vás nemluvil moc chvalně, ale přesto mi vás doporučil. Jak jsem říkal, přišel jsem o tři chlapíky a potřeboval bych zjistit, co se s nimi stalo. Každému z vás dám 30 zlatých a navíc vám dám tento kousek diamantu, který má navíc cenu okolo 100 zlatých. Bylo by dobré, abyste sehnal ještě nějaké lidi. Moji strážci šli k chrámu, někde tady nedaleko. Najdete mě zde.“ Nečekal jsem ani chvilku a zvolal na celou hospodu: Haló, poslouchejte mě! Tento pán potřebuje pomoci a shání lidi. Máte-li někdo zájem, přisedněte k nám.“ Nikdo se moc nehlásil. Kde se vzala, tu se vzala půlelfka „Liška“ a posadila se. Kupodivu se přišoural i shardmind Tabiny. Alexei zopakoval úkol, který máme splnit za patřičnou odměnu. Po té se zvedl a odešel. Na Lišce byla vidět jistá neomalenost a hlavně drzost. S celkem klidného rozhovoru se postupně zvyšovalo napětí mezi mnou a Liškou. Jakmile jsem se začali hádat a zazněla slova, která mi živě vybavila matku v poslední den svého života. Neovládl jsem se. Ruka se mi automaticky vymrštila a udeřila Lišku. Půlelfka i se židlí spadla na zem. Okamžitě jsem vystartoval a nohou jí přišlápl krk. Lišce se to moc nelíbilo a použila na mě jedno ze svých kouzel, zablesklo se v očích a náhle zmizela.Moc jí to nepomohlo, jelikož jsem její krk stále cítil pod nohou. Jakmile vztek ze mě drobet opadl, povolil jsem nohu a vrátil se na místo ke svému pivu. Liščina tvář vypadala jako obrázek. Má ruka byla rozprostřena po celé tváři.

„Hehehe“, ušklíbl se jeden slizoun, který se pozastavil u našeho stolu. „Jmenuji se Faran a prý pomáháte Alexeii. Ten týpek…Doran, mi dlužil nějaké peníze, konkrétně 100 zlatých. Až jej najdete, požádejte jej o ně, je-li mrtvý, bude mi stačit jen ten dluh a ostatní si můžete nechat.“  Souhlasili jsme, byla to třešnička na dortíku.

Venku zuřila bouřka, tudíž jsem se rozhodl přenocovat v hostinci. Rozloučil jsem se a šel ke Gretce. „Gretko, neměla by si pro mě na noc volný pokoj?“ Matka Ostermanová zdvihla hlavu, zamrkala očima a pravila: „Inu, něco by bylo. Ale můžeš mi říci, co to do tebe vjelo? Zde se ženy nebijí, je ti to jasné!?“ Nadechl jsem se: „Vždyť mě znáš. Jsem chladná hlava, ale neřekla mi zrovna nic příjemného a ruka mi nečekaně vystartovala, dobrou noc.“ Usmál jsem se a odebral do pokoje.

V noci jsem měl prapodivný sen. Scéna se odehrávala v ruinách jakéhosi chrámu a přede mnou stál dospělý muž zahalený v plamenech. Hořící postavě visel na krku symbol Erathis. Kněz se zmínil o tom, že býval knězem Erathis, ale pro svoji pýchu by zavržen do temnoty. „Já, Tyrik Gerithson, jsem založil  tento prokletý chrám. Prokletý proto, že mě stál život a můj pán se ode mě odvrátil. Pomoz mi! Vysvěť hrob, najdi a očisti ostatky a za východu slunce mě pohřbi před mým chrámem.Prosím, zachraň mě.“ Tabini si ještě téhož večer zašel za přítelem Rurikem na kus řeči.

Dalšího rána jsme se sešli u Gretky v hospodě, že probereme podrobnosti k Alexeiovu úkolu. Domluvili jsme se na ledasčem a vypadalo to, že nás nic nepřekvapí. Cesta trvala půl dne. Přeci jenom, když Moradin tvořil Tabiniho, obdařil jej mnoha informacemi o místním podnebí, lokacích a i historickými událostmi. Chvíli po poledni jsme narazili na zříceninu chrámu. Leon neotálel a v mžiku oka se vydal k chrámu. Pomalu a a bedlivě zkoumal každou píď až jej ovanul závan magie. Koutkem oka zahlédl, jak se Tabini s Liškou na něčem domlouvají a nenápadně sledují, jak si Leon počíná.

„Hééj! Vy dva, nechcete začít také něco dělat?“ Houknul Leon po přihlížejícím páru a vešel  dovnitř. Oba dva si též nakročili po stopách prince. Bylo očividné, že kdosi před námi tu šmejdil. Nenacházelo se tu nic zvláštního. V jednom z rohů zůstal otevřený poklop do nižších pater. Opatrně jsem nahlédl, spatřil žebřík a následně schodiště. Sešplhali jsme dolů. Tabinimu šero evidentně nedělá dobře. Lusknutím prstů, vyčaroval světlo, které zářilo do vzdálenosti několika metrů. V první místnosti jsme nalezli tři čerstvá mrtvá těla a jednu vysušenou mrtvolu za stolem, která vypadala spíš jako socha.

„Zbrklost mi bude jednou osudná, ale nehodlám čekat až se něco přihodí, proč tedy tomu trochu nepomoci.“ Zablýskalo mi v hlavě a intuitivně jsem svižným krokem šel ke stolu. Cestou jsem prohlédl jednu z mrtvol. Měl u sebe pouhé dva zlaté, ale tetování sekyry ne. Tabinimu něco nedávalo smysl. „Hele, počkej chvilku a raději mě hlídej.“ Tabini začal důkladně prozkoumávat mrtvoly a sochu. U jednoho dragonborna objevil magický náhrdelník a na paži tetování sekyry. Venku se začalo stmívat, když náhle z místa sochy jedenkrát zapulzovalo fialové světlo. Mrtvoly se začaly probouzet. Socha, tedy nyní striga pohnula hlavou. V dané situaci nám  nezbylo nic jiného, než-li se bránit. Nemrtví protivníci měli navrch, stejně tak i dopadl souboj. Poslední se k zemi poroučela Liška. Jakmile dopadla na zem, ze schodiště do místnosti vtrhla trojice dobrodruhů, Raven, hobitka od Ostermanů a kněz Marken. S Tabinim jsme radostí neoplývali, možná smrt by byla přijatelnější. Oba pánové s námi nemají moc dobré vztahy. Třetího dne se probouzíme v Liščině chatrči. Na židli zde již netrpělivě posedává Alexei. Jen co jsme otevřeli oči, nepatrně se pousmál. Jelikož jsme zjistili, co se stalo z jeho doprovodem, vyplatil nám slíbenou odměnu a přidal i několik slov: „Chtěl jsem vám nabídnout další práci. Práci, kterou byste zastávali místo těch třech. Bohužel, nenabídnu vám ji. Jistě chápete proč.“ A s rozloučením opustil místnost. Ani jsme dlouho nečekali a kroky k nám zavedli dalšího zaměstnavatele. „Zdravíčko. Prej, jste našli ty tři? Máte pro mě těch  100 zlatých?“ Faran si chtivě poklepával prsty o sebe. „Ale ano, máme zde váš dluh.“ Odvětila Liška. „Výborně, kolik měl celkem u sebe? Jo, postrádám jistý náhrdelník se štítem, měl ho mít u sebe.“ Přihmouřil oči a zadíval se na Lišku. „Kdepa, měl u sebe 120 zlatých a běžnou výstroj.“ Liška lhala jako by se to opravdu stalo. „Jo, jo. Máte recht, on často hrál karty, je dost možné, že jej prohrál. Jinak, tady máte ještě 10 zlaťáků, ať to srovnáme. Čaues.“ Faran se otočil na patě a zabouchl dveře. Do třetice všeho dobrého nebo, v tomto případě asi zlého, navštívil nás Marken. Tabinimu se ihned vytratil úsměv z tváře. Seznámil nás ze situací, která se v minulých hodinách přihodila a také nám oznámil, že lidem v Riverroadu bylo řečeno, že jsme nemocni a  jako  preventivní opatření jsme v karanténě. „Nicméně, ten amulet, který měla ta striga kolem krku působí mocnou nekrotickou energií. Jsou dvě možnosti. Buď jej zničím a vytáhnu z něj několikero komponentů anebo jej zničím a vytaženou energii vložím do nějaké zbraně. Jakmile provedu jednu z těchto dvou možností, v každém případě již kámen nebude přivolávat nemrtví k sobě.“ Marken založil ruce a očekával odpověď. Družina se chvíli radila a pak vynesla verdikt: „Z praktického hlediska je nejvýhodnější očarování zbraně.“ Poněvadž Leon je jediným, kdo u sebe nosí a používá zbraň na blízko, bylo jasné, čí zbraň dostane část nekrotické energie.

Ještě jednu noc jsme strávili v Liščině chatrči. Dalšího dne jsem během dopoledne zašel k Ravenovi. „Zdravíčko.“ Pronesl jsem i k Ravenovi, jen co jsem přišel k brance. Raven touto dobou okopával motykou záhonky. „No nazdar, kdo pak mě to poctil svojí návštěvou?“ Povýšeně se pousmál. Bylo mi jasné, že má navrch, tudíž jsem nekladl žádný slovní odpor. „Víte, přišel jsem za vámi, protože vám chci poděkovat.“ Raven vykulil oči, div mu nevypadly z důlku: „A že tě to asi stálo mnoho úsilí, není liž pravda?“ Z odpovědí jsem nikam nespěchal: „Ať už je mezi námi cokoliv. Dokázal jste, že nejste až takový starý paprika.“ Raven zvážněl svůj výraz v obličeji: Víš ty co? Oháníš se mečem, viď? Zaútoč mi na hlavu.“ Chvíli jsem myslel, že si dělá legraci, ale jeho kamenná tvář o tom nesvědčila. Vytasil jsem scimitar, provedl rychlý výpad a obtočil se kolem Ravena a ze zálohy naznačil útok na hlavu. „Výborně, a nyní to zkus z motykou.“ Raven po mě hodil motyku a stál ve stejné pozici jako před tím. Pevně jsem uchopil násadu a krkolomnými pohyby se pokoušel útočit. Na druhý pokus se útok celkem povedl. Raven mi poukázal na chyby provedené při útoku. Ještě se mě pokoušel přemluvit k okopávání záhonku, ale neuspěl...to se pro prince přeci nehodí. Přátelsky jsme se rozloučili a já si šel po svým.

Tabini říkal, že zajde také za Markenem. Určitě chtěl též vyjádřit svůj dík. Poděkovat, to poděkoval, ale mezi nimi zajiskřilo, Tabini pověděl, že Marken není od toho, aby na něj dohlížel, nýbrž on byl Moradinem vyslán, aby dohlížel na Markena, tak, ať si dá pozor o čem mluví nebo s kým se stýká. Marken toto nevydržel a odešel do svých komnat. Shardmind se s blaženým úsměvem vrátil do hospody ke Gretce Ostermanové.