Ahojte lidičkové a všechny ostatní kreatury čtoucí naše zápisy z herních sezení. Přinášíme vám další pokračování našich slavných hrdinů...tentkorát zápis psal - Kafe, Miška a Junior. Zápisy následují v tomto pořadí (což je mimo jiné i pořadí, ve kterém mi je poslali).
Kampaň se nám trošku rozjížrí a doufám, že z včerejška budou nějaké zápisy také - postavy byli vyhoštěnxy z riveroadu za různe (mnohdy připravené a navléknuté zločiny)...na scéně se objevil muž z Tortugy - obchodník, boháč a majitel nkolika lodí (které pronajímá pirátským kapitánům) - lord Carter. Co je jeho cílem? Je snad nová víra v konečnou destrukci tím nebezpečím?
Cizinec - Malec (Kafe)
Po návratu do Riveroadu jsme si lízali rány. Celé tři měsíce jsme neměli do čeho rejpnout. V posledním týdnu se do vesnice dostavil cizinec. Mladík byl charismatický půlelf s dlouhým mečem u pasu. Občas posedával v Gretčiným hostinci a posrkával pohár vína. Nebyl nijak nepřátelský, naopak v jeho blízkosti se každý cítil svěží a plný energie.
V úterý si pro nás nechal poslat Rurik Dlouhomeč. Pro větší motivaci nám nabídl každému jeden dukátek za zjištění informací o tom chlapci. Údajně navštěvuje hobita Linda a jeho ženu Meredith. Tenhle Lind je pěknej šmejd. Svojí holí neustále bije děti. Už jsem s ním měl menší konflikt, kdy jsem se mu postavil do cesty.
Naše kroky nás vedly až k jeho domovu, kde nás vítala jeho manželka. S úsměvem nás pustila dál. Eida, jako by tu bydlela, svižným krokem vyrazila ke dveřím Lindovy pracovny. V pracovně se nacházely i židle lidské velikosti. Už jsem se obával, že hned mezi dveřmi se opět chytneme, až bych mu rozsedl židli. V rohu, nejdále dveřím, byly nachystány všechny tři. Rovnou jsem k nim zamířil, kladivo jemně spustil až jeden z hrotů rozpůlil prkno v podlaze. Jak mě to zahřálo u srdce, když jsem spatřil zakřivené rysy hobitího obličeje. Lindova dcera donesla z hostince spousty dobrot, víno a kořalku. Společně s jejím návratem se objevil půlelf nazývaný Eric. Meredith se úplně rozplývala, jakmile jej spatřila na prahu svého domu. Chvilku si tam cosi šveholili, a pak mu prozradila, že zde na něj čekáme. Eric se nám přiznal, že hledá svého kamaráda, kterého dlouho neviděl a dobře se mu s ním pilo. Nakonec jsme se s Ericem vydali k Ruriku Dlouhomeči, abychom jej představili. Starosta byl potěšen, že cizinec se k němu dostavil takto brzy a s úsměvem v obličeji každému z nás věnoval slíbenou odměnu. Jako malý bonus jsme získali informace o našem budoucím poslání, o umístění goblinů otrokářů, kteří svými nájezdy tyranizují okoli. Zároveň nás upozornil, že pokud vstoupíme na Měsíční mýtinu a vstoupíme na jejich území, budeme vyhoštěni z Riveroadu. Ačkoli jsme již dokázali své kvality, dostali jsme povolení tam vstoupit i za cenu, že by goblini mohli vypálit některé z domů. Eida zašla pro několik rad ke své matce Gretce.
Ještě nejsme se dali na cestu, zaskočil jsem do kůlny pro tři prkna, které jsem odnesl Lindovi za zničenou podlahu. Přeci jenom, ještě neznamená, že když mi ti krkouni hobití tolik pijí krev, že jim budu pro nic za nic likvidovat majetek. Ale občas se poškádlit musí.
Z Riveroadu jsme se vydali směrem jakým nás poslal Rurik. Po cestě to trochu vřelo. Obzvlášť, jakmile se nemile Eric zmínil o mé matce ve smyslu lehké děvy. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a skočil jsem mu po krku. Stiskl jsem tolik až mu obličej začal rudnout. Po dlouhém omlouvání jsem jej pustil. Na Ericovu otázku týkající se mé matky, jsem družině poodhalil část mé minulosti. Třeba to, že má matka byla eladrinkou, která se zamilovala do mého otce, Ravena Greybearda nebo také to, že mé nohy se procházely po Tortuze. Ani nevím, kdo s tím přišel, jestli Eric či Tabini anebo já? To je jedno, ale poměrně dlouho jsme žertovali na téma: „hobiti.“ Toto téma se mi velice líbilo. Všichni tři, kromě Eidy, jsme se převelice nasmáli. Toliko legrace jsem dlouho nezažil. Zdálo se, že žertování bude nekonečné, dokud jsem koutkem oka nespatřil družinu goblinů a jejich pavouků. Všechny jsem na to upozornil. Po detailnějším prozkoumání jsme se sprintem vydali po jejich stopě. Bohužel, naše obezřetnost nebyla dostatečná a náhle jsme se ocitli v gobliní léčce na Měsíční mýtině. Čtyři gobliní lukostřelci se skrývali v korunách stromů, jeden obrovský pavouk a několik menších pavouků. Jistá převaha byla znát, a i když se mohlo z počátku zdát, že se náš konec blíží, nic jsme nevzdali a naším nepřátelům vzdorovali až do vítězného konce. Mezi dvěma stromy se nacházel průchod do gobliní skrýše. Jen, co jsme se přiblížili, zaslechli jsme volání muže a goblina. Poněvadž nikdo z nás goblinům nerozumí, zvolal jsem na ně jazykem obrů. Říkal jsem si, že při nejmenším je to zastraší, ale úspěch se nedostavil. Ba, naopak. Lidskou mluvou se ozval hlas: „Útóóóóóók!“ Pravděpodobně vůdce posílá své poddané na zteč. Jen co dozněl rozkaz, doneslo se k nám mužské zvolání o pomoc a zaječení po několika úderech. Bylo nám jasné, že zajatec dlouho nevydrží a bez jakéhokoli zvážení dané situace, jsem jako vítr vletěl dovnitř. Na uvítání tu čekal čaroděj ze svojí ochrankou. Nevypadali nikterak nebezpečně. Opatrně jsme se připlížili blíž a zaútočili. Mělo to malý háček. Ten čaroděj, svá zranění přesouval do svých bodyguardů, což měnilo situaci. Aby toho nebylo málo, ze zálohy nás napadlo osmičlenné komando, složené z menších a větších pavouků. I toto nebyl konec, další velký pavouk se vynořil zpoza čaroděje v doprovodu náčelníka a dalších goblinů. Mela to byla veliká, hodna jen pravých hrdinů. Tabini neotálel a v mžiku oka povolal jednoho ze svých bojovníků. Všichni bojovali na pokraji svých sil. Jen Eida neměla sil dostatek a jako jediná se odebrala na onen svět. Jakmile padl poslední nepřítel, odsekali jsme hlavy a nohy protivníků, za které jsme mimochodem měli sjednanou odměnu, sebrali Eidu s otrokem a vydali se k Riveroadu. Cestou jsme se od chlapíka dozvěděli, že je schopný ritualista, a pokud mu dodáme dostatek komponentů, případně finančních prostředků, dokáže Eidu oživit. Jak jsme dojednali, tak jsme i učinili a Eida opět běhá po světě.
Z Eidina brku (Miška)
Jeden den si nás zavolal Rurik. Ukázalo se, že by (podobně jako půlka Riveroadu) rád věděl, co je zač ten cizinec, který se tu protlouká už pár dní. Rurik nás poslal za Lindem, že prý tam ten cizinec často sedává a poslouchá příběhy.
Zašli jsme tam a pohádkář měl kupodivu docela dobrou náladu. Prozradil nám, že chlapík jmenuje Erik a chodí poslouchat příběh o hodináři, takovou strašidelnou historku, co nám Lind vykládal, když jsme byli ještě špunti. Lind byl celkem přívětivý, a tak jsme na cizince čekali v jeho domě.
Cizinec vešel a bylo to, jako když do dveří spadne hvězda – úsměv sem, úsměv tam, ‚Ale paní Meredith, vaše buchtičky si vždycky dám s chutí‘, veselý a pějící chválu vešel k Lindovi. Jmenoval se Erik a po krátkém průzkumu, který Malec pojal jako vojenský výslech, jsme se dozvěděli, že se jmenuje Erik a hledá nějakého svého známého, který tudy před časem prošel a ptal se po hodináři Armigenovi.
Nabídli jsme chlapíkovi pomoc, ukázalo se totiž, že by do celé věci mohl být zapletený také Yenroar, náš známý - kluzký dvoumetrový minotaur. Erik souhlasil a na moje nabádání jsme se zastavili ještě za Rurikem – jenom dobře, protože Měsíční mýtina, kam jsme měli namířeno, je vesnickým zakázaná. Erik se sice lehce dohadoval a škorpil, když ovšem poznal, že Rurik asi není ten typ, že kterého by bylo dobré tropit si šprýmy, kápl božskou, kdo že je a co že hledá.
Vyrazili jsme na měsíční mýtinu, kde nás čekalo ne zcela příjemné překvapení. Zatímco jsem se snažila vyhrabat z lepících sraček, Malec nadával, že nemůže útočit a Erik hrozil prázdnou dlaní, Tabini byl praktičtější. V místě, kde stál, se zatetelil vzduch, a shardmind se objevil o kousek dál. Goblinní jezdce na pavoucích jsme nakonec zrubali, pár úlovků padlo i mou zásluhou, což mne těšilis doby, než Erik rozmotal velký pavoučí kokon.
„Hm, aspoň byl užitečný i po smrti,“ pokrčil rameny, když jsme si začali rozebírat věci jeho přítele. Hrozila hádka mezi mými společníky – chlapi, no – ale nakonec se Erik vzdal bot a Malec s Tabinim si hodili mincí. Botky nakonec získal Malec, který se v nich procházel a rázoval si to spokojeně kolem. Možná právě proto, že byl tak rozjařený, měl štěstí a našel šupinovku v hromadě lupu ktery goblini nashromáždili u své žumpy . „Jdeme,“ kývl hlavou.
Čekal nás další souboj a tentokrát už to nebyl žádný med. Nakonec jsme sejmuli snad všechny, kromě obřího pavouka, který se hnusně potácel kolem, meloucí z poledního. Jeden po druhém jsme na něj doráželi a nic. Malec se zakopl o svoje nové botky, Erik, který nás ošetřoval o sto šest, zahrozil pavoukovi pěstí, Tabinimu louplo v zádech a já střelila kardinálně mimo. Vzteklá jako pes jsem roztočila prak znovu a kamenná kulička střelila tomu prevítovi přímo mezi jeho osm očí.
„Ty parchante! Hajzle! Hajzle! Hajzle! Chachá, to jsem ti to natřela co? Co čumíš? Mizero! Chááá!“ Poskakovala jsem po mrtvole pavouka jako šílená, dokud mne Erik s jemným úsměvem nesundal dolů. Celá jsem se třásla a až teď, když mě Erik držel, jsem si uvědomila, kolik různých ranek jsem všude schytala. Z díry pod námi se ozývaly skřeky. Vy parchanti, my vám ukážeme! Skopla jsem jim mrtvolu pavouka dolů po žebříku.
Hned v další místnosti čekali další goblini a s nimi další pavouk. „Ten je můj!“ Opilá vítězstvím jsem roztočila prak. No, moc dlouho mi to nevydrželo, ten prevít nás poprskal a ty jeho sliny nebo hlen či co to bylo, pálily jako čert. Ustoupila jsem kousek dozadu. Pod prsty mi tekla krev, chytla jsem dost hnusnou ránu pod žebry a nutně jsem potřebovala ovázat ránu. Dobře, chvilku to ještě vydržím, musíme sundat toho…
Rachocení nad hlavou mne donutilo podívat se tím směrem. Právě včas, abych viděla padající kameny. Tak svatba asi nebude, bliklo mi hlavou, a pak se všude rozhostila tma.
A Tabiny...(Junior)
Uběhlo zase několik týdnů po poslední větší akci – záchrana Ravena a začíná to být pěkná nuda. Potřeboval bych spíš zamířit do Hammerfastu a ne se tu plácat v Riverroadu, ale když už jsem tu tak alespoň něco udělat než nedělat vůbec nic. Po těch několika týdnech si nás zavolal Rurik kvůli tomu cizákovi co se fláká po vesnici a leze za tím postarším hobitem. Chtěl abychom zjistili něco o tom cizinci. Souhlasili jsme, že to omrknem. Dozvěděli jsme se že ten cizinec chodí za místním postarším hobitem Lindem a řekli si, že si ho tam vyhmátnem. Lind nás vesele pohostil a mezitím co se čekalo na cizáka se nám Lind začínal trochu připíjet (no jo ti malí lidé v nich se to hned promísí a jdou pod stůl hned) a aby toho nebylo málo tak si ještě Malec úplně elegantním stylem odložil svůj nástroj – zarazil své kladivo Lindovi do podlahy. Nastala lehká výměna zlých pohledů. Cizák na sebe nenechal dlouho čekat, vkráčel jako by mu to tam patřilo a Lind ho zvesela přivítal, ale to my vlastně také. Malec to vzal hned od podlahy –Kdo jsi?, Co tu děláš?, Co hledáš? Proč…..,atd. Lehkou formou výslechu. Nakonec to vše hladce proběhlo a po krátkém rozhovoru, kdy Lind byl skoro už na hadry, z něj vypadlo že je to Erick, hledá jistého hodináře a nějakého týpka, který se asi před měsícem po něm sháněl. No tak jsme teda vyrazili za tím hodinářem, ale na upozornění Eidy jsme se radši ještě zastavili za tím balíkem starostou, aby nám dal povolení jít k té žumpě goblinů. Poté jsme už opravdu vyrazili, já jsem si po nějaké té době vyzkoušel nějaký rituál (aby náš kovový nebo spíš šupinatý přítel necinkal) a nabrali jsme ráznější tempo. Jak jsme si byli jisti naší tichostí a rychlostí tak takhle přesně rychle jsme zahučeli do pavučiny – ano do pasti. Skupinka goblinů, pavoučí mazlíčci a nějaké hnusné divoké kytky které mi dali docela zabrat. Bez ztrát jsme to nějak jakože pobili, ale to nebylo vše. Opodál v korunách stromů se houpal zámotek a v něm vycuclí přítel Ericka který se ptal v Riverroadu po hodináři (trefná narážka od Ericka – dobře se s ním pilo, kdo by řek že po tom všem chlastu bude i on vychlastanej). Ale jak řekl sám Erick posloužil svému účelu a naše cesta byla jasná- hodináře měli ty hnusní goblini. Takže šup do gobliní žumpy jak nás navedl Lind svým příběhem. Po lehkém stopování a díky mapě sme za chvíli našli díru do země – župa goblinů. Po nějakém tom zkoumání jsme našli „schody“ z pavučin a na konci té díry už čekal uvítací výbor. Proplížili jsme se tam, ale nastala malá zrada- Erick zahučel do pasti a do zad nám naběhli pavouci. Vcelku dobře jsme to vylootili a hurá vstříc do díry odkud na nás hejkal ten jejich náčelník. Eida si nemohla pomoct a toho obřího pavouka co jí dal tak zabrat zkopla přímo do tý díry a krásně to čvachtlo (měla takovou radost že ho skolila). Tam už se nám situace vyostřila. Ještě víc pavouků, náčelník, výpomoc z Vílí divočiny – pavouk nasátej magií a aby toho nebylo málo ještě nám začali pršet šutry na hlavu (ne nebyli to moji druzi). Zvládli jsme to ale i z naší strany to nějak popadalo ovšem hodinář je náš…………..
2025 ©