Bohužel, po poslední zbabrané akci pro Společnost, jsem byl vyhoštěn z jejich řad, a můj profesní život nějak pozbil důležitosti. Ale co, aspoň bych se mohl nějakou chvíli bavit, užívat si klidu a vydělaných peněz. Vzal jsem si na sebe podobu jednoho chlapce, Jonaha, prostého vesnického chlapce z Hillwatchie, je to jedna z těch mých identit, které už za sebou mají jistou historii a samotní obyvatelé Hillwatchie, mě znají a berou jako svého. Což se bude hodit, kdyby se náhodou někdo ptal a tak, nechci mít v následujícím alespoň měsíci žádné problémy.
Brzo toho rána jsem dorazil do Brindolu, asi jednoho z největších měst v blízkém okolí a zašel si na trh. Koupil jsem si tam něco dobrého na zub, a brzo jsem zapadl do blízké hospody. Bylo zde poměrně narváno, tak jsem hezky zvesela po vesnicku všechny pozdravil a dokonce se mi dostalo odpovědi! Od jednoho postaršího muže ve zbroji vzádu u stolu. Na prsou měl různé medaile a kůže na jeho meči byla už ohmataná, tenhle chlapík měl za sebou už hodně bitev.
Vedle něj seděl genasi, ale ne normální (že by teda ostatní genasi byli nějak extra normální se teda říct nedá…), jeho kůže byla popelavá a z holé lebky se mu vznášela jakoby temnota a dým. Fuj teda!
No ale přisednul jsem si k nim stejně.
Chlapík ve zbroji, John "Storm" Silver, prostě starouš, si se mnou zahrál jednu partičku karet, asi myslel že mě lehko obehraje, ale proti mým trikům nic nezvládal, a tak jsem si něco přivydělal. Bohužel jsem ho nedokázal přemluvit k další hře, vypadal jako když ho na nože berou, když ho opouštěli jeho mince. Lakomec jeden.
No a Zan-kyri, jak se jmenoval ten doutnák, se nenechal přemluvit ani k jedné hře. Nudnej chlapík.
Naštěstí naše nuda skončila pěkně brzo, ale stejně tak moje dovolená. Doprdele!
Do hospody vpadla banda goblinů, rudé pěsti na zbrojích a pochodně a zbraně v rukou. Jak jinak, začali všechny masakrovat a já blb si ani nevzal zbraň. Proč jsem si sakra nevybral podobu Sira Ruprechta, válečníka na cestách!
No co se dalo dělat, okradl jsem jednoho mrtvého cápka o jeho meč a štít, a vrhl se do řeže. Bohužel moje identita dostala další krutou ránu a to takovou, že bitva byla trošku drsnější než jsem si původně myslel a musel jsem tedy začít používat schopnosti Stínu, a vypadá to že si toho jak dědek, tak koudelník všimli. Naštěstí pro mě nejsou moc zvědaví, a tak se ani po bitvě nevyptávali. Jo, přežili jsme to a gobliny do jednoho pozabíjeli.
No, ale jakoby to nestačilo. Podle řevu lidí jsme se dozvěděli, že nedaleko odsud je prý nějaký hrozivý ogr co zapaluje baráky. A nikdo si na něj nedokáže troufnout, a kdo jo, tak ten prý rychle umře. Hm, práce pro mě, a mé dva nové společníky.
Rozběhli jsme se tam, co nám síly stačili a brzo jsme tu zrůdu uviděli. Velkej, za sebou táhl vozejk plný nějakých keramických lahví a na vozíku stál hobgoblin s lukem a pochodní, co zapaloval ogrovy ty láhve, aby je ten mohl následně házet na baráky, které poté chytali krásným silným plamenem.
Ještě než jsme se vrhli do boje, jsem na ty dva zakřičel že se vsadím o zlaťák o to, že budu ten kdo ho skolí. Koudelník jako obvykle mlčel, ale dědek, asi unaven z dlouhého běhu a proto neschopen pořádně přemýšlet na to kývl. HaHa! Už se těším na jeho výraz, když se bude vzdávat další mince!
Boj to byl delší a krušnější než s těma goblinama, ale brzo byl taktéž u konce, a bohové se mi snad vysmívají, ale já prohrál tu sázku! Já! Profesionální zabiják a mistr v ukončování životů! No to mě po…
No, tak teď si asi užil dědek pro změnu můj výraz, když jsem se já vzdával zlaťáku. Starouš jeden…je v něm trochu víc než jsem si původně myslel, i ta továrna na tmu není špatnej bojovník, hlavně to má v hlavě srovnaný a dokázal nás rozmístit jak je potřeba, jsem holt sólista a práce ve skupině mi moc nejde.
Na což přesně doplatili mí bývalí společníci.
Zbalil jsem pár z těch flašek, možná se někdy budou hodit. Ale zdá se, že si mě někdo tam nahoře vybral a bude si ze mě dělat prdel. Jelikož přiběhli stráže, a že by s námi chtěl mluvit jejich pohlavár. Nemám ani chvilku klidu a odpočinku! No, vlastně to není až tak špatný…aspoň se nenudím. Jen klidně pokračuj ty zatracenej zmetku nahoře, ať si jakejkoliv z nich.
Zavolal si nás přímo radní Eoffram Troyas, trošku odtažitý chlápek, půlelf, co si nás jen zkoušel a oťukával. Asi jsme mu vyhovovali, jelikož nám sdělil, co po nás vlastně chce. Potřebuje lidi, schopný jako jeho strážní, ne-li schopnější, aby se postarali o ten problém s gobliny. Nemá dostatek lidí, aby je dokázal postrádat na nějakou výpravu, a my jsme se dnešního dne více než vyznamenali.
Povedlo se jim totiž zajmout jednoho goblina, a my si s nim máme jít popovídat, a zjistit co ví. Dostat z něj alespoň kde sídlí, vyrazit tam, a donést jim několik věcí co jim ukradli. Lidi a pár historicky důležitých věcí.
Bude nám prý dobře zaplaceno, tahle věta jednoznačně přesvědčila dědka.
Zašli jsme tedy za zajatcem. Stáli tam za ním dva strážní, trošku to sic komplikují, ale né moc. První co jsem na něj vybalil bylo slovo „freunde“, což v goblinštině znamená přátelé. Vypadá, že mu to došlo, super, hned to bude o něco snažší. No nakonec jsem to z něj s pomocí mých společníků vytáhl, nebudu si zbytečně vypisovat ruku kvůli takovým pár zbytečnostem a popisovat co přesně se tam událo.
Z kapsy jsem mu navíc vytáhl mapu, takže nebude problém najít jejich sídlo, a ještě nám řekl, že lidi kradli pro své nemrtvé spojence jako oběti, aby nechali být na pokoji je. No, měli by jsme pohnout, než nám nezbudou z ctihodných měšťanů nic než mrtvoly na oltáři.
Tak jsme tedy vyrazili, cesta podle mapy nebyla nijak obtížná, a tak jsme již brzo stáli před ruinami hradu Rivenroar a jeho proklatými katakombami…
2025 ©